Pro někoho neděle jako každá jiná. Pro mě však ne. Jen co vstanu, už hledám ve skříni nějakou pěknou sukni. Vždyť přece musím slušně vypadat, když je slavnostní den. A to ne jen tak ledajaký. Dnes totiž v mé domovské farnosti bude první svaté přijímání. A i když už je to pěkná řádka let, co jsem tam vpředu v bílých šatech stála já, tak s radostí hledím na rozzářené tvářičky těšících se dětí, které přesně včera přijali i první svátost smíření.

Celé mě to nutí přemýšlet dál. Hlavou mi probíhá, jak je to krásné, když právě tyto malé děti mají touhu přijmout Pána Ježíše do svého života. To jejich viditelné nadšení, to u dospělých již jen tak nenajdeme. Kam jen se asi vytrácí, vždyť přijímáme stejného Krista.

I mnohé farnosti jsou bez jiskry, kterou by jim mohly přinést právě malé děti. Vzpomínám na jednu z nich, kam jsme s Antiochií zavítali. Kostel krásný, ale prázdný. Ve všední den se našly pouze tři ženy, které přišly na modlitbu nebo na bohoslužbu slova. Jak jsme za ně byli rádi. A cítili jsme, že je to vzájemné. I ony byly neskutečně vděčné za to, že se mohou pro jednou modlit zase ve společenství i s mladými. Možná si říkáte, jak to dopadlo? Podařilo se antiošákům do konce jejich působení naplnit ten nádherně zdobený kostel? Ne, nepovedlo. Ale možná to byly právě modlitby těch tří žen, které něco změnily. Až po čase jsme totiž zjistili, že v dané farnosti začala příprava na první svaté přijímání, kam se přihlásilo pět místních dětí. V den jejich prvního svatého přijímání tak nezářily jenom ony, ale jistě rozkvetla i celá farnost.

A tak se znovu zadívejme do tváře dítěte, které se nemůže dočkat, až přijme Pána. A nechme se tím nadšením, těšením a radostí zapálit taky. Ať vždy, když budeme přistupovat ke svatému přijímání, ať je to jako poprvé.