Nikdy jsem si nemyslela, že by misie mohly být pro mě. Vždyť přece nemám takové schopnosti, jako měla třeba Matka Tereza, můj duchovní život není na takové úrovni, abych mohla být pro druhé vzorem a navíc na evangelizaci nemám ty správné předpoklady, jelikož jsem introvert. A tak jsem si vždycky myslela, že tohle by měl přece dělat někdo jiný, schopnější než já. Jenže když takto bude uvažovat každý, kdo bude svědčit o Bohu? A nebudeme takto čekat všichni? A tak jsem se to rozhodla risknout a vyplnila přihlášku.

Kdo by to byl býval tušil, že se Antiochia pro mě stane srdeční záležitostí. Když jsem na ni jela poprvé, našla jsem tam to, co v mém životě chybělo: věřící kamarády, živé společenství, pocit, že někam patřím, vědomí, že můžu být sama sebou, a dala mi možnost dělat něco pro druhé. 

Začínala jsem pomáhat s maličkostmi, s věcmi, které mi byly blízké a snadno jsem je zvládla. Každý rok jsem pomalu a postupně zkoušela nové, pro mě obtížnější věci, které se postupem času stávaly stále jednoduššími. Nikomu nevadilo, že jsem se nepouštěla do něčeho komplikovanějšího. Uvědomovala jsem si, že když jinému člověku, který má např. dar slova, umožním mluvit s nevěřícími lidmi a ukazovat jim Boha, tak i já budu mít na tomto rozhovoru svůj nemalý podíl. Protože pokud bych nepomohla např. s přípravou oběda já, musel by to udělat tento člověk a nemohl by vést tak důležitý rozhovor, a to by byla velká škoda.

Přestože jsem nezvládala a ani dnes ještě nezvládám dělat všechno, vůbec to nevadí. Krása společenství je v tom, že se v něm vždycky najdou lidé, kteří mají různé dary a vzájemně se doplňují. Zároveň je to příležitost ve společenství hledat a objevovat, co se v tobě skrývá za poklady.

A proto bych chtěla povzbudit právě tebe, aby ses nebál/a přijmout tuto challenge a vyrazit na dobrodružství s Bohem, které může změnit život nejen tobě, ale i druhým lidem. Máš na to! 😉👍