O Antiochii platí opravdu taková ta věta: “To se nedá popsat, musíš to zažít na vlastní kůži.” Ale zkusím vám to trochu přiblížit z mého subjektivního pohledu (asi jsem chytla nemoc rozmáhajících se článků o Antiochii).

Na Antiošce jsem letos byla potřetí, poprvé jsem byla na Moravě, ale jenom na týden (není to ono) a potom jsem se nechala nalákat Bělou pod Bezdězem. Jelikož jsem se do toho města zamilovala a hlavně do těch úžasných lidiček, tak jsem neodolala a letos jela zase. Bylo to megaúžasné, svým způsobem. Antiochia má tu výhodu, že tato akce  je jediná svého druhu na světě (dobře, tak aspoň v ČR). Takovou atmosféru jako tady nezažijete ani na táboře, ani na světovém setkání mládeže dokonce ani typu akcí jako Žďár apod. Jednoduše si máknete jak fyzicky, tak psychicky a ještě k tomu si platíte jídlo a cestu vy. A vlastně zadarmo prakticky pracujete pro Boha. ALe i pro město, pro místního faráře a kupodivu mě to bavilo a i když se doma vyhýbám práci jako čert kříži, tak tady vás to společenství té jedné party nese a navíc vedoucí vám prostě nedovolí sa flákat (viď Staňo?).

To společenství lidí, kteří se tam sejdou, většinou se neznají, musím vyzdvihnout. Musím říct, že je to zkušenost, která se vám do života hodit bude. Musíte poslouchat nějakou autoritu, musíte vycházet s ostatními, na sobeckost zapomeňte! A to všechno se vám jednou třeba do manželství bude hodit a navíc se naučíte vařit a uklízet i kdybyste nechtěli :D. A po těch 14ti dnech někdy s otravnými lidmi se nebudete chtít rozloučit, protože víte, že vám pak budou hodně a hodně chybět.

Co bylo pro mě největším problémem? Překonávat se, dělat i to, co nechcu. Důvěřovat Bohu, že zrovna takhle to máme udělat, i když já bych si to představovala jinak. Jako jo na Antiošce celkem vládne demokracie, ale vsaďte se, že zrovna v tu chvíli, kdy se vám nejvíc nebude chtít, něco dělat, Bůh skrze vedoucího prostě ví, co dělá (doufejme… :D). Ale Antiochia není jenom o překonávání se a lenosti a bolesti atd. Velkou část si fakt užijete hraním, všemožným povídáním u jídla, prováděním žertíků. A pak zde trochu více prožíváte mše a adorace J (a občas aji prospíte spánkem spravedlivých…).

Pro ty, co už jsou nadšeni a okamžitě vyjíždí (doufám, že tam na vás zbude místo ;-)) na Antiošku, trochu osvětlím, co tam vlastně budete dělat. Program spočívá v tom, že ráno sa pomodlíte Ranní chvály z breviáře, většinou s polorozlepenýma očima a myšlenkou, kde jsem se to vlastně ocitl, dále je vydatná snídaně, co lednička dala. A dřív než se nadějete, už zvoní zvonek tudum tudum a vy si přejete, aby zrovna vás vedoucí vybral na návštěvu nějaké staré babičky. Pak obvykle hrajete hry až do úmoru a překvapivě zjistíte, že už jste se probudili. Děcka dokážou nabudit, zvláště z Bělé… (nebo otrávit, vyberte si pravděpodobnější variantu, podle toho, jestli jste optimista nebo pesimista). Pak je oběd (zde taky varianta otrava vs. nabytí sil).  Po tom, pokud zrovna nedopisujete kroniku zevčerejška nebo nevyrábíte plakátky tak si dáte dvacet (max těch dvacet min., i když většinou stejně zaspíte a probudí vás opět zvonek přicházejících malých teroristů (naše přezdívka pro samozřejmě ty nejhodnější děti na světě) a zase pár gramů zhubnete hraním mrazíka, kolotoče, píšťalky (doplňte si jakoukoliv vaši oblíbenou hru). Pak s veselým úsměvem jim zamáváte a jdete nacvičovat, žalm, čtení nebo vybírat písničky. Pak přijde ten opravdový odpočinek – mše a po ní dokonce večeře. A po večeři jsme většinou šli zpívat do parku/na náměstí (na náměstí je totiž úžasný park s nejsuprovější trampolínou).  Tam jsme lovili „materiál“ hraním a zpíváním lidovek a prakticky úplně všeho… Následovala adorace a nešpory a kolečko J. A potom pokud jste měli dost sil, jste se osprchovali a jak řekla jedna cérka: „Na Antiošce jsem se naučila tvrdě spát.“ Záleží také na vedoucím, ale zhruba v obrysech víte, co vás čeká.

To je obvyklý program a do toho jsou nejrůznější akce, my jsme měli olympiádu, noční bojovku, posezení u čaje. Prostě cokoliv, co si vymyslíte a na co máte vybavení a možnosti.

No doufám, že jsem vás moc nevyděsila 😛 :D… Mě se nejvíc líbila noční bojovka, posezení u čaje, táborák a závěrečná adorace.

Po čem se mi bude stýskat? Po lidech, jak po týmácích, tak po čecháčcích, vážně nejsou tak špatní, myslím, že vás příjemně překvapí (kromě jejich strašného V, které cpou úplně všude, viď?). Můžete to také brát jako misi naučit je moravsky…

Pak po každodenní modlitbě, která se zde udržuje, ale sotva přijdete domů, lenora začne zase působit.

Dále se mi líbí to, že se zde stáváte dětmi, můžete si hrát, jak chcete a vypadáte jako blázni, ale však co, rok vás tu neuvidí…

Potom je zde občas vidět, jak působí Bůh skrze vás. Jak i když se to nezdá, Antiochia fakticky působí na celé město, vesnici. Jenže většinou vy ty výsledky málokdy vidíte, ale oni se občas objeví a pak jenom žasnete.

No budu pomalu končit. Už jsem zase přepsala…Neskromně věřím, že se nebudete bát a aji sami vyjedete na Antiošku a poznáte a uvidíte, že Antiochia je prostě Antiochia J. Myslím, že po tomhle článku se bude muset nafouknout Bělá, aby se tam všichni závisláci na signálech vlezli… (a áno jsem nejskromnější na světě, já vím).

Jděte do toho, aspoň jednou v životě byste měli zkusit, co to vlastně ta Antioška je…

Bůh vám žehnej!

P.S.: Jestli jste to dočetli tenhle otravný článek až sem, díky a sorry za chyby, nemám čas opravovat.

Maruška Kaňovská