Vždycky jsem snila o práci misionářky. Poznávání exotických zemí i úchvatné přírody. Dobrodružství. A hlavně o pomoci lidem v nouzi. Letos se mi můj sen splnil, i když ne tak, jak jsem si myslela. Stala jsem se misionářkou. Ale ve vlastní zemi.

O tom, jak jsem se stala misionářkou a dostala se na Antiochii, jsem psala minule. Dnes se s vámi podělím o nevšední zážitky a dobrodružství, které jsem společně se šesti holkami a dvěma bohoslovci zažila.

V Antiochii hraje důležitou roli společenství. Je skvělé mít vedle sebe lidi, o které se můžete opřít. V rámci utužování vztahů si ale antiošáci někdy tropí malé žertíky. To jsem zjistila hned po příjezdu, když mi předchozí turnus nechal na posteli malý dárek. Užovku! A ještě k tomu mrtvou! Že by ji tam někdo donesl schválně, mě nejdřív vůbec nenapadlo. Řešila jsem jen, jestli spadla ze stropu nebo vylezla z postele. Popravdě, v pokoji, kde padají ze stropu hadi, se mi bydlet moc nechtělo. Zachránila mě skautka Anežka, která užovku prostě vyhodila z okna. 🙂 A vedoucí našeho turnusu Ondra se potom klidně přiznal, že o tom věděl.

Od začátku nám tedy bylo jasné, že na bohoslovce musíme také něco vymyslet. Jako ideální se jevil den, kdy jsme my holky zůstaly na faře samotné. V minulém článku jsem už prozradila, co jsme nakonec provedly. Celý jejich pokoj jsme přestavěly a sladily do růžova. Použily jsme krajky a záclonky, tapety s květinami, růžové polštářky, ubrusy, do porcelánového čajového servisu jsme připravily čaj a do váz natrhaly růžové květiny.  Hrozně jsme se těšily, co tomu řeknou.

Mezitím začala bouřka. Déšť bubnoval na staré okenní tabulky. A sedm holek sedělo stále samotných na (tajemné) faře. „Slyšely jste to taky? Dole něco šramotí.“ „To nic nebude, ale je vůbec zamčeno?“ „Já nevím. Ale sama dolů nejdu…“

O půl jedenácté jsme se Ondrovi rozhodly zavolat. Po nějaké době se z telefonu ozval hlas: „Holky, nebojte se, za chvilku už přijedeme. Akorát tu hrozně prší, po cestě je spousta zatáček a nám dochází benzín.“ Nepřipadá vám to trošku jako z hororu? Mně to tak tenkrát připadalo. Pomohla nám modlitba a zpívání oblíbených kytarovek.

O dvě hodiny později se naštěstí v pořádku vrátili s plnou krabicí ořechových koláčků. A naše růžové překvapení? K našemu zklamání si nové úpravy pokoje pořádně všimli až ráno, ale myslím, že se jim opravdu líbila. 🙂

Pokud i ty chceš o prázdninách zažít dobrodružství, opravdové přátelství a pomoci lidem ve vlastní zemi, neváhej a přidej se do našeho týmu. Těšíme se na Tebe a na to, co prožijeme letos ve farnosti Lipovec!

Máňa, 17